Financial Fair Play je často propíraným tématem. Často se o něm hovoří, nicméně v praxi se jeho účinnost málokdy vidí. Pro týmy Premier League je zde však mnohem závažnější problém, o kterém se prakticky nemluví. Od sezony 2013/14 totiž začala platit platová opatření.

V podstatě věci nejde jen o platy. Premier League se totiž snaží korigovat skokové nárůsty v krátkodobých výdajích klubů. A tato omezení jsou pro všech dvacet týmů nejvyšší anglické soutěže problémem, mnohem větším, než Financial Fair Play, které omezuje pouze týmy, které postoupí do evropských pohárů.

Často se v různých článcích dočítáme, že Manchester United je spolu s Realem Madrid jedním z nejbohatších klubů světa. A právě zde z tohoto faktu Manchester United těží. Popsat úplně ve stručnosti lze tyto pravidla tak, že kluby Premier League smí na platy vydávat pouze o 7 milionů liber více, než v sezoně předchozí. 

Pokud tuto hranici týmy přesáhnou, musí pak dokázat, že si na to určitým způsobem vydělaly. Do těchto příjmů se pak vůbec nepromítají příjmy z televizních práv. A právě z tohoto důvodu je Manchester United bez problémů. Právě proto Manchester City vycouval z přestupu Alexise poté, co se dozvěděl jeho platové požadavky a přestup k jejich městskému rivalovi dostal zelenou. Ne že by na to Manchester City neměl, ale dostal by se příliš blízko limitu. 

Zde přichází na scénu i další stále omílané téma - umístění v TOP4. Účast v Lize mistrů je totiž značně finančně výhodnější, než účast v Evropské lize, proto může být i tento aspekt pro příští sezonu velmi důležitý. Pokud by se Arsenalu podařilo kvalifikovat se do Ligy mistrů, platová omezení pro něj budou mnohem schůdnější než v případě, že se to nepovede. 

Nastiňme si však situaci, kdy by Arsenal v příští sezoně hrál pouze Evropskou ligu. Prvním číslem, které nás zajímá, jsou výdaje na platy v sezoně 2016/17. Tam se Arsenal pohyboval těsně pod hranicí dvou set milionů liber ročně, konkrétně to bylo £199M. Když započítáme letošní odchody z týmu (Oxlade-Chamberlain, Walcott, Coquelin, Gabriel, Gibbs, Perez na hostování a Alexis Sanchez), a také příchody (Kolasinac, Lacazette, Mavropanos, Mkhitaryan a započítejme i Aubameyanga), dojde k nárůstu sedmi milionů liber, Arsenal by tak byl přesně na povolené hranici £206M. 

Po započítání různých bonusů a klauzulí by se platy pro příští sezony mohly vyšplhat na £208M. Když jsme pořád v situaci, kdy Arsenal nepostoupí do Ligy mistrů, maximem pro příští sezonu je hodnota £213M. Arsenal je tedy pět milionů pod limitem. Jenže si vzpomeňme na problém s končícími smlouvami v létě 2018. Smlouvy končí dvěma klíčovým hráčům - Mesutu Özilovi a Jacku Wilshereovi. Při předpokládané výši jejich nových smluv, pakliže je samozřejmě podepíšou, se Arsenal dostane až pět milionů liber nad limit. 

Kde tedy vzít peníze na podpisy nových smluv, ale také na avizované posilování obranných řad? Již teď je jisté, že po sezoně končí kariéru Per Mertesacker. A ačkoliv by bylo zbožné přání fanoušků Arsenalu vidět v jeho dresu znovu Santiho Cazorlu, i jemu nejspíš nebude především kvůli zdravotním patáliím předložena nabídka nové smlouvy. U každého z těchto jmen by Arsenal ušetřil kolem tří milionů liber ročně. Zdárně by se tím tedy dostal pod limit. Bylo by to však velmi těsné a nedávalo by to klubu velký prostor k manipulaci. 

Jsou tedy vůbec reálné velké letní nákupy? A je ligové soupeření o lepší pozice opravdu tak zbytečné, jak ho často fanoušci vnímají, když čtvrté místo skýtá tolik výhod?