Ačkoliv mu bude teprve 24 let, jeho kariéra je již velmi bohatá. V uplynulém přestupovém období se dočkal dalšího významného kroku ve svém životě, a to když podepsal smlouvu s Arsenalem. A ačkoliv zatím v letošní sezoně nenastoupil do tolika zápasů, do kolika by si přál, rozhodně ho to nezlomí. Jeho povaha mu to nedovolí.

Kdyby nebylo jeho otce, pravděpodobně by si nikdy svůj sen o Premier League nesplnil. Granit byl typickým desetiletým klukem. Svoje peníze utrácel za kartičky Panini a fotbal hrál všude, kde se dalo, ať už to bylo doma, na ulici nebo v místním klubu, Concordia Basel. 

„Prakticky jsem s míčem na noze vyrůstal,“ říká s úsměvem na tváři Granit Xhaka. Jeho starší bratr Taulant, který byl pro Granita vždycky inspirací, byl v tomhle naprosto stejný a proto není divu, že si jich brzo všiml basilejský gigant FC Basel. 

Táta obou chlapců, Ragip, měl však jednu podmínku. Povolí klubu vzít si Taulanta pouze pokud vezmou i Granita. Klub souhlasil a od té chvíle se již ani jeden z bratrů neohlížel za sebe a poctivě na sobě pracoval. To, že v tom byli úspěšní, dokazuje situace z léta tohoto roku. Stali se prvními sourozenci, kteří proti sobě nastoupili na Mistrovství Evropy. Granit byl v utkání mezi Švýcarskem a Albánií dokonce vyhlášen mužem zápasu. 

Je očividné, že bratr je nesmírně důležitou součástí Granitova života. Sám Granit svého bratra uvádí jako svého nejlepšího přítele a jako svůj vzor. Již v dřívějším rozhovoru zmínil, že bude důležité, aby i kádr Arsenalu fungoval jako rodina. Proto je povzbudivé, že se v kabině zabydlel tak rychle. Potěšující je i rychlost, s jakou se učí anglicky, ačkoliv tento rozhovor ještě poskytoval v němčině, v jednom z několika jazyků, které ovládá. 

Pojďme se vrátit na úplný začátek, Granite. Kde se vzala tvoje láska k fotbalu?
„Měl jsem opravdu krásné dětství. Fotbal jsem začal hrát když mi bylo asi čtyři a půl. Začínal jsem v klubu Concordia Basel. Můj bratr je pouze o rok starší, takže jsme si mohli vždy kdykoliv a kdekoliv zahrát spolu. Bylo nám opravdu jedno, kde hrajeme.“

Byl jsi opravdu velmi mladý, když jsi se přidal k týmu FC Basel. Jak se to zrodilo?
„No, po pravdě, oni chtěli pouze mého bratra. Vložil se do toho však můj táta, který řekl, že buď si nás vezmou oba, nebo ani jednoho, tak nás nakonec vzali oba. Když jsme byli mladší, lidé si mysleli, že jeden z nás by měl jít cestou sportu a ten druhý cestou vzdělání. Mě odhadovali na ten druhý případ, ale já byl opravdu odhodlaný hrát fotbal a to už v období, kdy mi bylo asi pět let. Začalo to tím, že mě táta s bratrem vzali s sebou, když šli hrát fotbal, mě to začínalo bavit víc a víc a po nějaké době už to bylo to jediné, co jsem chtěl dělat.“

V jakém směru jsi se jako hráč změnil za dobu, co jsi profesionálním fotbalistou?
„Když jsem začal hrát v Basileji, bylo mi 17, o 2 roky později už jsem přestoupil do Gladbachu. Tam jsem udělal obrovskou chybu v tom, že jsem sám sebe dostal pod velký tlak. Chtěl jsem všechno honem dokázat a ukázat fanouškům, že klub udělal dobře, že za mě utratil peníze. Výsledkem bylo to, že prvních 6 měsíců se mi vůbec nedařilo. Možná jsem moc mluvil mimo hřiště a pak nedokázal převést tyto řeči na výkony na trávníku. Tam jsem pak kazil přihrávky na pět metrů. Na druhou stranu mi to asi přidalo po mentální stránce. No rozhodně je to zkušenost, kterou zde nechci zopakovat.“

Věci se však v dobré obrátily a minulou sezonu jsi byl dokonce kapitánem Gladbachu.
„To pro mě byla ohromná pocta. Prožil jsem v Gladbachu 4 krásné roky. Ten začátek byl těžký, není lehké odejít z domova, když vám je 19 a máte lehce odlišnou mentalitu. Ale ten poslední ročník, to bylo úžasné, navlékat kapitánskou pásku byla ohromná pocta a známka toho, že mi manažer skutečně věří.“

Jsi typem hráče, který si užívá vzít na sebe odpovědnost?
„Odpovědnost na sebe beru už od doby, co jsem byl dítě. Když jsem byl ve školce, byl jsem to já, komu by dali rodiče klíče od domu i přesto, že bratr byl o rok starší. Opravdu jsem ten typ, který je rád za něco zodpovědný a nebojím se říct to, co je potřeba, aby bylo řečeno. To je role, kterou si užívám.“

Zmínil jsi tvého bratra. Ty samozřejmě reprezentuješ Švýcarsko, ale on hraje za Albánii. Jaká je tvoje spojitost s Albánií?
„No, je to země, kde se narodili moji rodiče. Prchli odtud kvůli válce v bývalé Jugoslávii. Já se narodil ve Švýcarsku, v Basileji, a Albánii jsem poprvé navštívil, když mi bylo 12. Spousta mých příbuzných je však z Kosova a právě od mých 12 let navštěvuji Kosovo jak v létě, tak v zimě. Je to malá země se složitou minulostí, ale co se sportu týká, myslím, že se teď ubírají správným směrem.“

Na letošním Euru jsi hrál proti svému bratrovi. Jaké to bylo?
„Doufám, že už to nikdy nebudu muset zažít. Byl to zvláštní pocit, a to nejen hrát proti svému bratrovi, ale také proti zemi, ve které mám své kořeny. Nebylo jednoduché hrát proti Taulantovi. Ty emoce a tlak na nás vyvíjený byl opravdu velký, ale díky Bohu, všechno dobře dopadlo. Už od chvíle, kdy byla naše skupina rozlosována, se o ničem jiném v naší rodině nemluvilo. Mluvili jsme o tom každý den, ale pak, těsně před zápasem, jsme byli v pohodě, cítili jsme se dobře. Nejsložitější to bylo asi pro naše rodiče. Ve Švýcarsku žijí 25 let, v Albánii mají kořeny a za každou z těch zemí hraje jeden jejich syn, a to ještě na stejné pozici. Ale přeci jen je to jen fotbalový zápas. Na konci zápasu jsme si vyměnili dresy. Já si ten Taulantův dám určitě na takové místo, kde ho jednou budou moci vidět moje děti.“

Zní to tak, že jste si s bratrem opravdu blízcí.
„Když jsem byl mladší, byl to rozhodně můj vzor, můj idol. Doteď s ním mám opravdu skvělý vztah. Nevidím ho jen jako bratra, ale jako nejlepšího přítele. Mluvíme spolu v časech dobrých i zlých, povídáme si snad každý den. Máme jeden pro druhého pochopení, vztah s ním je pro můj život skutečně důležitý.“

Jak by jsi zhodnotil tvé vystoupení na Mistrovství Evropy?
„Byl to můj první evropský šampionát a byl to velmi dobrý pocit být součástí turnaje, jako byl tenhle. Bohužel jsme však nedosáhli na náš cíl. Chtěli jsme do čtvrtfinále, to se nám však nepovedlo, protože jsme smolně vypadli na penalty. Co se mých osobních výkonů týká, vždycky vám přijde, že jste mohli hrát lépe, ale já jsem se svým vystoupením poměrně spokojený. Byl na mě vyvíjen velký tlak spojený s mým přestupem do Arsenalu, ale já na to vůbec nemyslel. Já jen jednoduše miluji fotbal a pobyt na hřišti si užívám.“

Jak dlouho jsi se vypořádával s neproměněnou penaltou v osmifinále?
„To se stane každému, vždyť dokonce Messi minul den poté také. Po zápase se mě novináři ptali, jaký to byl pocit, tak jsem jim okamžitě řekl, že až bude další penaltový rozstřel, půjdu kopat znovu. I kdybych měl znovu minout, budu je kopat znovu a znovu, dokud ten gól nedám. Je to strašný pocit, ale někdo minout musí. Bohužel jsem to byl proti Polsku já, ale věřím, že příště si takovou zkušeností nebudu muset projít jak já, tak moji spoluhráči.“

Rozhodně nejsi jediný hráč Švýcarska, který má zahraniční předky. Jaké to má pro vás výhody?
„To jo, je tam spousta hráčů, která vyrůstala ve Švýcarsku, ale kořeny má jinde. Takový národní tým můžete vidět jedině pozitivně, každá národnost má svou vlastní mentalitu a kombinace těchto mentalit může mít pozitivní dopad na tým. Švýcarsko je typickým příkladem.“

Pojďme si pohovořit o Arsenalu. Své spoluhráče jsi poprvé viděl po Euru, jak tě přivítali?
„Přivítali mě opravdu skvěle. Moji spoluhráči jsou perfektní, jsou velmi přátelští, milí a ví, kdy si dělat z věcí srandu a kdy je brát naprosto vážně. To je důvod, proč se tu cítím tak dobře.“

Jak moc ti pomohlo, jako novému hráči, turné po USA a návštěva Kalifornie?
„Myslím, že vám vždycky pomůže, když jste spolu téměř 24 hodin denně, když spolu snídáte, obědváte i večeříte. Poznáte se tak určitě lépe a rychleji.“

Pověz nám něco o tvé uvítací písničce.
„Je to albánská písnička o lásce. V poslední době je to tam docela hit a není těžká na zazpívání, proto jsem si ji zvolil.“

Jak se líbila tvým spoluhráčům?
„Jak jste asi mohli vidět a hlavně slyšet, vážně nejsem dobrý zpěvák. Jako nový hráč ale musíte něco zazpívat. Spoluhráči tomu nejspíš nerozuměli, ale opravdu je to pěkná písnička.“

Co tě přimělo podepsat právě Arsenalu?
„To mělo více důvodů. Arsenal je tým, který se vždy vyznačoval atraktivním stylem, takovým, který i mně sedí. Rád hraji s míčem po zemi, nemám rád styl, kdy jen nakopáváte míče dopředu. Pak je tady manažer a hráči. Mít možnost trénovat a hrát s takovými hráči, jací jsou tady, a to všechno pod taktovkou manažera jako je Arséne Wenger, to nejde odmítnout.“

Kdy jsi poprvé mluvil s Arsénem Wengerem a co ti tehdy řekl?
„Mluvili jsme německy, protože ten jazyk dokonale ovládá. Volal mi vlastně už loni a pořád si přesně pamatuji, co řekl. Řekl, že pokud se chci přestěhovat do ráje, měl bych přijít do Premier League. Tato konverzace byla pro můj přestup velmi důležitá.“

Tvůj přestup skutečně potěšil spoustu fanoušků Arsenalu. Všiml sis toho?
„Určitě všiml, jsem někdo, kdo tohle potřebuje. Potřebuji cítit lásku fanoušků a důvěru ze všech stran. Všiml jsem si, že na turné po USA už pro mě měli fanoušci připravený pokřik. Do té doby jsem ještě nehrál ani minutu a oni už o mně zpívali písničku, to mi ukázalo, že mají vysoká očekávání a já dám do každého zápasu všechno, abych se jim svými výkony odvděčil. Ne všechno se mi možná povede, ale chci aby fanoušci věděli, že vždy se vydám ze všech sil. Takový jsem vždycky byl a pořád budu. Doufám, že do tohoto týmu přinesu něco, co jsem se za ty roky už naučil. Snad to bude úspěšná sezona.“

Když mluvíme o fanoušcích, těsně po Euru proběhlo nějaké tvé setkání s nimi. Jak se to seběhlo?
„Oni nějak zjistili, že ten den cestuji do Pristiny, a tak lidé z kosovského fanklubu Arsenalu zorganizovali to, že mě přijedou přivítat na letiště. Mluvili s mým strýcem, jestli by bylo možné, že bych s nimi hodinu nebo dvě strávil. Samozřejmě jsem jim vyhověl a to střetnutí jsem si moc užil, nevěřil jsem ale svým očím, kolik fanoušků přišlo. Bylo to v takové kavárně a ta byla nacpaná fanoušky k prasknutí. Dokonce mi dali i dárek, který jsem měl předat Arsénu Wengerovi. Byl to jeho moc pěkný portrét.“

A na závěr, co od tebe můžou fanoušci čekat, Granite?
„Nejsem ten typ, co se vzdává. Miluji fotbal, vždycky chci míč a nebojím se zahrát nějakou riskantní přihrávku. Jsem také bojovník, to budu v Premier League bez pochyb potřebovat.“