Pro mnoho fotbalistů přijde konec jejich kariéry jako blesk z čistého nebe. Vinou zranění nebo prostě stárnutím musí skončit. Většina z nich se s takovou prudkou změnou nedokáže vyrovnat a znova si uspořádat život, aby mohli alespoň částečně žít jako normální lidé. Na toto velmi citlivé téma se pro klubový deník rozpovídal francouzský manažer Arsenalu.

Někteří dokáží restartovat svoji kariéru a začnou pracovat jako trenéři, manažeři, vyslanci klubu nebo se dostanou do médií, kde působí jako experti a poskytují své vědomosti a zkušenosti. Bývalé ikony klubu Lee Dixon a Martin Keown jsou i v pokročilém věku pořád ve styku s fotbalem. Vystupují v předzápasových studiích, dělají různé analýzy a celkově tak zlepšují zážitek ze sledování fotbalu.

Bohužel velké procento hráčů upadne v nemilost a zapomnění. To se stalo i bývalé hvězdě „kanonýrů“ Paulu Vaessenovi, jehož tragický osud po konci jeho fotbalové kariéry je popsán v knize Stuck in a Moment: the Ballad of Paul Vaessen, která se stala adeptem na britské ocenění pro nejlepší sportovní dílo roku. Novinář Kenny Sansom v knize popsal všechny strasti a celou cestu bývalého útočníka Arsenalu, který se v době, kdy dosáhl plnoletosti, zranil a dva roky strávil po klinikách a prodělal tři operace kolene. Poté se rozhodl ukončit fotbalovou kariéru a následující léta strávil na hraně zákona. Měl potíže s policií. Většinou kvůli drogám, které ho nakonec v 39 letech zabily.

Podle výzkumu agentury Xpro, která pořádá charitativní akce pro bývalé fotbalisty, je 40 procent všech profesionálních hráčů na mizině už za pět let po ukončení kariéry. A nejenom to. Spousta hráčů se dostala i do vězení. Momentálně je za mřížemi více než 130 fotbalistů, kteří byli více slavní než jejich ostatní spoluhráči. Většinou jsou důvodem drogové závislosti, ublížení na zdraví a v pár případech i zabití.

Musí být nesmírně těžké vyrovnat se s takovou ztrátou. Pro mnohé hráče jsou sláva, peníze a obdiv velice důležité, a když o všechno přijdou najednou, často se uchylují k radikálním řešením. Tím vším si prošel i Arséne Wenger. Sám by mohl jít všem hráčům příkladem. Po odchodu do fotbalového důchodu se přemístil z hřiště za postranní čáru a momentálně vede jeden z nejúspěšnějších klubů Anglie.

Arséne, proč si myslíte, že někteří hráči se po ukončení profesionální kariéry dostanou do potíží?

„Důvod je jednoduchý. Když skončíte ve vaší práci ve věku, ve kterém teprve začíná pořádný život, tak je velmi těžké se s tím vyrovnat. Většina fotbalistů končí kolem 33 let. V tomhle věku se normální lidé teprve dostávají na vrchol kariéry. Pro fotbal musíte obětovat skoro všechno. Je tedy jasné, že hráči se v běžném životě nemohou uplatnit tak jako lidé, kteří normálně vystudovali, vyučili se a začali pracovat.“

„Druhým a taky velice důležitým faktorem je ztráta vášně. Co je potom muž bez vášně? Odpovědí je: smutný muž. Ztratíte vášeň, slávu a příjem peněz najednou a to vše v mladém věku. Nahradit tohle všechno je zhola nemožné. Zkuste si představit, že jste jedna z nejznámějších osobností na světě a zítra už nebudete. Musíte začít přemýšlet jak se stát opět nejslavnějším? Je to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. To o co přijdete, už nikdy nenahradíte. Jediným východiskem z téhle situace je zůstat v kontaktu s fotbalem.“

Dají se během fotbalové kariéry vypozorovat nějaké problémy, které by později mohli mít špatný vliv na život hráče?

„Nikdo není dokonalý a stoprocentně psychicky odolný. Během života se všichni snažíme najít nějakou rovnováhu mezi prací a rodinou. Tato rovnováha je pak ze dne na den pryč, protože ztratíte něco, do čeho jste vložili obrovské množství energie.“

„Musíte tedy najít nový smysl života. To může být pro některé problém, protože se jim to nepodaří ani během hráčské kariéry, a to i přes to, že jsou ve fotbale velmi úspěšní. Jediné co tedy mají je právě fotbal a o ten přijdou. Tohle bývají ty nejhorší případy.“

Po většinu kariéry jsou hráči pod obrovským tlakem. Jak moc velký vliv to má na jejich život, když odejdou do důchodu?

„Určitě to nějaký vliv má. Odolnost proti stresovým situacím je důležitou součástí úspěšného fotbalisty. Ale jedna věc je mnohem horší než být pod tlakem, a to necítit tento pocit. Tato situace nastane právě po konci kariéry. Když jste zvyklí zažívat vypjaté situace každý den a vyrůstáte ve stresovém prostředí, stane se to vaší součástí. Neustále se musíte vypořádávat s reakcemi na vaše výkony, připravovat se na zápasy apod. Máte nějaké cíle. Pak vše ztratíte a musíte se s tím nějak vyrovnat. Není nic horšího než se ráno probudit a nemít žádný cíl, nevědět, co dělat dál.“

Jsou finanční problémy, které někteří hráči prožívají ojedinělé jen pro fotbalisty z britských ostrovů? Nebo je to spíše globální problém?

„Určitě je to celosvětový problém. Stává se to ve Spojených státech amerických nebo i ve Francii, v podstatě se to děje všude. Častou příčinou finančních problému bývá špatná rada. Nesmíte zapomenout, že v dnešní době je velmi těžké uspořit nějaké peníze navíc. A investice taky nejsou stoprocentní zárukou.“

„Dnes to mají fotbalisté hodně těžké a většinou se jim nedostává odborné pomoci. Během své kariéry se nemusejí starat o finanční situaci, protože peníze prostě přicházejí a přicházejí.“

Dokáže se „fotbalový svět“ postarat o hráče s těmito problémy?

„Vždycky mi na nich záleželo. Kdysi jsem uvažoval o vytvoření vnitřní struktury klubu, která bude spravovat finance hráčů a radit jim, jak mají nakládat se svým majetkem apod. Je to ale velice ošemetná záležitost, protože nikdy nemůžete garantovat úspěšnost investic. Někteří lidé taky chtějí mít svobodu a volbu dělat si co chtějí. Je to velmi citlivé téma a pro některé dost osobní záležitost, proto si myslím, že je dobře, když se klub drží dál od této zodpovědnosti.“

S těmito problémy se především potýkají hráči ze 70. a 80. let minulého století. Znamená to tedy, že dnes je o hráče lépe postaráno nebo mají lepší podmínky pro život?

„Ano, určitě. V dnešní době vydělávají všichni obrovské sumy peněz, a i když o něco přijdou, pořád mají dostatek, aby si zajistili pohodlí až do konce života. Dříve to bylo diametrálně odlišné. Hráči neměli takové možnosti, hlavně v odvětví finančního poradenství a jejich příjmy byly výrazně nižší.“

Pak je tu také větší možnost se angažovat v médiích nebo se stát trenérem…

„Jak už jsem jednou říkal. Je jenom jeden způsob, jak zůstat šťastným, když skončíte v 35 letech. Musíte být v kontaktu s fotbalem, vaší vášní. To znamená, že nejlepší práce pro takovou osobu je přímo trenér nebo skaut. Pak je tu taky možnost práce v médiích. Většina bývalých fotbalistů, kteří jsou teď úspěšní, si zvolila právě tu druhou možnost. V dnešním světě, kde se informace šíří neskutečně rychle, je zapotřebí mnoho kvalitních odborníků, kteří si touto prací vyřeší své problémy.“

Dokážete vypozorovat, kteří z hráčů by se v budoucnu mohli stát dobrými trenéry nebo manažery?

„Ano. Působil jsem už v mnoha týmech, kde jsem tyto hráče důkladně pozoroval a postupně zjišťoval, jestli mají schopnosti stát se trenérem. Ne každý tuhle práci ze začátku miloval a je docela těžké se v ní udržet. Zvláště v Anglii. Zde musíte obětovat všechno včetně svého vlastního života, abyste byli úspěšní.“

„Ne úplně všichni musí tuto oběť přinášet znova, protože už jako hráč musíte obětovat dost ze svého osobního života. Neustále trénujete, cestujete, spíte v hotelích a nejste doma. Bohužel ne každý si pak uvědomí, že štěstí mají pouze ze hry a dobrého výsledku svého týmu.“

 Snažíte se nějak povzbuzovat hráče s trenérskými ambicemi?

„Ano, protože potom mohou ovlivňovat životy jiných lidí, stejně tak, jako to dělám já. Tito hráči pak sami podporují další hráče a celý tým tak vzkvétá. Povedlo se mi to u několika pro Arsenal významných hráčů, kteří mi teď pomáhají. Lidé jako Jens Lehmann, Sol Campbell nebo David Seaman trénují a předávají své zkušenosti dalším hráčům. Proto mi přijde důležité podpořit hráče s určitým potenciálem. Všichni jsou to schopní lidé. Vždycky jsem se snažil pomoct komukoliv, kdo alespoň projevil snahu pomáhat ostatním.“

Existuje i jiná možnost. Nedávno vznikly nové soutěže, které lákají hráče, kteří už chtěli pověsit kopačky na hřebík. Robert Pirés, Freddie Ljungberg, Nicolas Anelka nebo třeba Mikel Silvestre si tak o pár let prodloužili fotbalovou kariéru.

„Pokud skončíte na absolutním vrcholu, když vám je kolem 34 let, tak máte jen jednu možnost, pokud chcete ještě hrát fotbal na úrovni. A to zvolit si jednu z ligových soutěžích jako jsou např. americká MLS nebo Indická super liga. Vždycky budu hráče podporovat, aby hráli tak dlouho, jak jim zdraví dovoluje.“

„Pirésovi je 40 a pořád hraje velmi dobře. Vidím to, když občas přijede na tréninky do Londýna. Hráči takového formátu dělají fotbalu dobrou reklamu a jméno. Mohou hru popularizovat v různých zemích, kde jsou upřednostněny jiné sporty. Podle mě je to úžasné.“

„Pokaždé těmto hráčům připomínám, že když jsou na hřišti, tak ať ze sebe vydají maximum. Bez ohledu na věk. Lidé totiž pochopí, že nejste ve 40 tak rychlý, jako když vám bylo 30. Pokud budete hrát s pravou vášní, dáte do toho srdíčko a zachováte si výbornou techniku, tak můžete hrát tak dlouho, dokud vás to bude bavit.“

Zmínil jste ligy jako MLS nebo Indická super liga. Bude podle vás do těchto soutěží chodit čím dál více anglických hráčů, až skončí v Premier League?

„Pokud se podíváte na historii fotbalu, tak se vyvíjel nesmírně rychle a vypadá to, že se rozšiřuje už všude. Přijde mi to jako takový malý virus, který se sám dokáže šířit a množit. Takže si myslím, že to je jen otázka času. V USA to sice trvalo delší dobu, ale dnes je tam fotbal velice populární a základna hráčů i fanoušků se rychle rozrůstá.“

„Například v Indii je národním sportem Kriket, ale vždycky je prostor i pro druhý sport. Tím už je nejspíše badminton, ale kdo říká, že Indové nemohou sledovat i fotbal. Vím, že anglická liga je tam velmi oblíbená a sleduje ji spousta lidí. Navíc s tak obrovskou populací musí mít sport, jako je fotbal úspěch.“

Někteří škarohlídi by mohli namítat, že pro hráče, kteří hrají v těchto ligách, jsou jedinou motivací peníze.

„Takový už je moderní svět. Proti penězům nic nemám. Je to, jako když pracujete, akorát tahle práce vás baví a vydělává vám na živobytí. Pokud chcete mít v týmu kvalitní lidi, tak jim musíte zaplatit příslušnou částku a to neplatí jen ve sportu. Samozřejmě je rozdíl mezi hráči, kteří jsou kvalitní a odevzdají týmu vše a mezi hráči, kteří si jdou jen něco přivydělat.“

Přesto všechno není pochyb, že hráči fotbal milují a obdiv jejich fanoušků pro ně musí být jako droga, které se těžko vzdává.

„Skutečně je to jako drogová závislost. Už jsme tady o tom mluvili. Legendyi jako Ljungberg, Silvestre, Anelka a Pirés fotbal milují a tvrdě na sobě dřou na každodenních trénincích. Nesmíme taky zapomínat, že všem hráčům je kolem čtyřiceti let. Už nezažívají takovou slávu a netleskají jim davy lidí. Tohle všechno jim určitě chybí. Všichni přišli o svou slávu a vášeň najednou, ale nevzdali se a snaží se ji alespoň částečně získat znovu.“