Přinášíme první díl seriálu s názvem Novinářské léto. Jeho hlavní postavou je Rory Smith, jenž se ve svých článcích velice často zaměřuje právě na Arsenal.

Málokterý Angličan ovládá i jiný jazyk, Rory Smith je v tomto výjimkou. Redaktor prestižního deníku The Times hovoří plynně španělsky. Aby ne, když svého času pracoval jako novinář v Bolívii. Z dobrodružné mise se vrátil zpět do Británie, kde vystřídal několik působišť.

Jak jste se dostal k práci sportovního novináře?
Svou první práci jsem měl v Bolívii, psal jsem tam všechny možné články. Pracoval jsem také pro mé studentské noviny a pak se stal elévem Mirroru. Působil jsem vlastně ve všech možných odděleních, než jsem se dostal natrvalo ke sportu.

Vždycky jste chtěl být sportovním novinářem?
Rozhodně. A byl jsem ještě konkrétnější. Chtěl jsem psát o fotbalu, a to jakmile jsem si uvědomil, že bych asi nebyl dobrým fotbalistou.

Kolik hodin denně pracujete?
To záleží hned na několika faktorech. Můžu pracovat od osmi hodin od rána až do půlnoci nebo i déle. To v případě, že se jedná o velkou story nebo pokud jde o zápas Premier League nebo když se hodně cestuje. Někdy to zase je o poznání klidnější. V takovém případě můžete třeba po 18. hodině najít čas na nějakou relaxaci. Nikdy nevíte, protože něco se – jak to tak bývá skoro vždy – stane.

Jak často se objevíte v redakci?
No, asi tak jednou v týdnu. Jeden z mých bývalých šéfů mi kdysi řekl, že jen velmi nerad vidí reportéra v redakci, protože tam není žádný příběh, žádná osoba k rozhovoru, žádný kontakt. Mnoho z mé práce se odehrává v různých koutech Británie nebo Evropy, takže mám tendenci být spíš pořád někde mimo. Do redakce chodím prakticky jen nahrávat podesty (zvukové záznamy na dané téma).

Žijete v Londýně? Co si o tomto městě myslíte?
Ano, bydlím v Londýně. Původně jsem ze severu, ale většinu z posledních deseti let jsem strávil v Londýně. S výjimkou tří let, kdy jsem žil v Manchesteru. Mám Londýn rád, ten šum a pocit, že je pořád možné něco zažít, někam zajít. Ale nevadilo by mi, kdyby to bylo trochu klidnější město.

Co rád děláte ve svém volném čase?
Úplně normální věci, tedy aspoň myslím. Hodně sportuji, trávím se svou rodinou a přáteli. Součástí téhle práce je ale pochopení, že volný čas prakticky neexistuje. Svůj telefon vypínám jen velmi zřídka. Minimálně jednou za hodinu mám tendenci se podívat, co se děje, a to i na dovolené.

Jaký je váš oblíbený fotbalový stadion a proč?
V Evropě je to Stadium of Light v Lisabonu kvůli historii, atmosféře a vzhledu. V Premier League pak asi Goodison Park, a to zvláště, když se Evertonu daří. Je tam pak neuvěřitelný hluk a je cítit taková zvláštní vášeň.

Která fotbalová liga je podle vás nejlepší?
Nejlepší je divné slovo. Myslím, že Premier League je možná nejlepší na pohled. Ale technika je lepší ve Španělsku, taktika je zajímavá v Itálii, a co do celkové bilance je to lepší v Německu. Rád sleduji všechny a přijde mi divné, že lidé chtějí vybírat jednu.

Jste fanouškem nějakého fotbalového týmu? Je to tajemství?
Ve skutečnosti to není tajemství, ale moc nepomáhá, když to lidé vědí. Fanoušci mají tendenci vás pak podezřívat, že pokud nějaký tým podporujete, pak vás to musí ovlivňovat při psaní. Lidé vás pak nemusí brát vážně, a to je tak trochu porážka.

V jakých novinách jste pracoval v minulosti?
Pár jich bylo: Mirror, The Sunday Mirror,The Daily Telegraph, The Independent a teď The Times. A něco mále jsem zvládl ještě pro jiné noviny.

Souhlasíte s tvrzením, že povolání sportovního novináře je velice stresující?
Může být. Spíš bych použil slovo „nekonečné“, protože v podstatě nikdy nevypnete. Ale na světě jsou jiná těžší a více stresující povolání. Je důležité si příliš nestěžovat, když máte to štěstí dělat takovou práci.

Který tým momentálně považujete za nejlepší na světě?
Znovu to záleží na tom, co preferujete. V určitých aspektech hry je velice složité porazit Bayern Mnichov, když hraje dobře. Ale přišel Real Madrid a ukázal způsob, jak ho porazit. A to velmi důrazný způsob. Za takzvanou vynikající kolektivní jednotku bych letos označil Atletico. Asi bych nakonec řekl Real, ale každý může mít jiný pohled.

Už jste stihl potkat spoustu známých osobností. Jaké setkání bylo nejzajímavější?
Takových je několik. Ralf Rangnick, tehdy jako trenér Schalke, byl fascinující. Stejně tak Mauricio Pochettino (nový manažer Tottenhamu). Oba mě toho naučili hodně o fotbalu a změnili můj pohled na hru. Ale pak je tu další spousta jiných lidí i z dalších oblastí, kteří byli neskutečně zajímaví. Právě teď studuji knihu o lidech, kteří trénovali v zahraničí a dva trenéři, s nimiž jsem již hovořil, mají neuvěřitelné příběhy.

Jací jsou fotbalisté během rozhovorů? Kdo je v pohodě a kdo naopak trochu mrzout?
Většina z nich je fajn. Někteří jsou velice ostražití - Joe Hart, Falcao, Wayne Rooney – ale zároveň velice slušní a poutaví. Gary Cahill je skvělý, ale to neznamená, že je nejzajímavější. Někdy potřebujete vyváženost mezi ochotou a vlastností mít co říct.

Co říkají členové vaší rodiny na vaši práci?
Moje máme si občas koupí noviny, ale ona miluje Simona Kupera z Financial Times. Moje snoubenka si přečte prvních pár odstavců, pak trhne stránkou, chvíli počká a řekne: Olivier Kay je dost dobrý co? (Oliver Kay je vedoucí fotbalových novinářů v The Times)

Získal jste už nějakou novinářskou cenu?
Ne, a to z dobrých důvodů.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Nechystáte se například vydat knihu?
Jednu knihu jsem již napsal a na další jsem se podílel. Teď se snažím psát třetí, ale z časových důvodů to není nic jednoduchého. Ale je to můj plán pro nejbližší období. Nemám ve zvyku se příliš dívat dopředu. Jsem opravdu šťastný za práci, kterou mám. Bylo by chamtivé chtít víc.

O Arsenalu:

Proč Arsenal v minulé sezoně nezvládl zápasy se svými úhlavními rivaly?
Nejde o tom, že by byl Arsenal nezkušený, to není. Nejde o absenci kvality, mají kvalitu. Ale oni dělají pořád stejné věci. Není jednoduché proti němu hrát, protože má dobré fotbalisty, ale soupeř do značné míry vždy ví, jak bude hrát. To je výhoda pro soupeře a záležitost, která může dělat hlavní rozdíl ve velkých zápasech.

Jaký máte jako novinář názor na Arséna Wengera?
Mám ho rád. Je fascinující, když mluví o velkých problémech fotbalu nebo se ohlíží ve své kariéře. Horší už je to s ním při kratších rozhovorech – o aktualitách v Arsenalu, o přestupech. Ale tak je to normální a fér. Je také docela vtipný, což podle mého moc lidí neví.

Může Arsenal v příštích letech slavit úspěch na základě své „zdravé ekonomiky“?
Ano i ne. Atletico a Liverpool (ten skoro) v této sezoně dokázali, že není potřeba tolik peněz k vyhrávání trofejí, ale v tom případě musíte být absolutně perfektní ve všem, co děláte. Jedna chyba stála Liverpool titul. Arsenal by se tím mohl inspirovat, ale není to snadné.

Co myslíte, jak dlouho bude Wenger bossem Gunners?
Myslím, že dodrží tuto smlouvu a pak skončí. Tipuji že pak půjde dělat k francouzskému týmu.

Stejně jako Ferguson, tak i Wenger jednou bude muset skončit. Máte představu, kdo by ho mohl nahradit?
Myslím, že Manchester United je důkaz, že musíte opravdu pečlivě zvážit, jak bude klub pokračovat. Nemůžete zkoušet a opakovat to, co bylo předtím. Ideálním kandidátem je Guardiola, skvěle by pravděpodobně zapadl Jürgen Klopp. Ale možná by vůbec nejlepší volbou byl Carlo Ancelotti. Není jako Wenger, ale zároveň je neúprosným vítězem. To může klub posunout dopředu spíše než snaha najít někoho, kdo bude ve funkci 20 let.

Kteří Kanonýři jsou nejlepší, co se komunikace s novináři týká?
Pokud jde o Arsenal, jsou všichni super. Aaron Ramsey, Theo Walcott, Alex Oxlade-Chamberlain a Per Mertesacker jsou perfektní pro rozhovory. Nejzajímavější je ale Wojciech Szczesny. Mluví svou myslí. To mám rád. O svých slovech hodně přemýšlí i Mikel Arteta. Toho mám moc rád.

Z pohledu novináře: Highbury, nebo Emirates Stadium?
Emirates, protože jsem na Highbury nikdy nebyl.

Co by měl Arsenal během léta udělat?
Je poměrně jasné, jaké hráče potřebuje: dalšího útočníka, náhradu za Sagnu, záložního gólmana. Myslím, že by nebylo úplně od věci, kdyby někdo z nováčků byl velká hvězda, protože podle mého klub potřebuje dokázat, že příchod Özila nebyl jen jakýmsi výkřikem. Také by měli udělat pořádnou analýzu, proč mají pořád tolik zraněných hráčů. Jednu sezonu to můžete omluvit a říct, že jde o náhodu, ale jim se to děje rok co rok. Může to být typem hráčů nebo i zdravotnickým personálem, každopádně je to obrovský problém.